Neopouštěj mě

29. prosince 2012 v 21:43 | Abby |  Povídky
Vycházející slunce osvětlovalo skrz stromy zem pokrytou jehličím. Vysoko ve větvích prastaré borovice spaly dva tvorové, kteří zde neměli co pohledávat. Nebyla to jejich éra, patřily do doby o 65 milionu let mladší, než ve které se nacházely.
Nepatrný pohyb ve větvích prozradil, že se jeden z nich právě probudil. Connor otevřel oči a chvíli se zmateně rozhlížel kolem, než pochopil, kde je. Ocitl se spolu s Abby v Křídě a anomálie, která je mohla dostat zpět domů, byla nenávratně pryč. Zřejmě tu uvízli do konce svého, pravděpodobně ne moc dlouhého, života.
Pokusil se pohnout nohou, kterou mu v tom okamžiku projela prudká bolest. Jen stěží potlačil výkřik, aby nevzbudil Abby. Zahleděl se na nebe škvírou mezi větvemi a na chvíli zapřemýšlel jaké by to asi bylo, být doma. Tyto myšlenky ho však opustily, když zahlédl napravo od sebe skrz jehličí záblesk světla.
"Abby?" zašeptal směrem ke krátkovlasé blond dívce, která spala kousek od něj. Zřejmě neměla tvrdé spaní, a tak jí volání probudilo. Promnula si oči a opatrně se posadila.
"Co je, Connore?" zívla a podívala se na něj.
"Podívej," ukázal na oblohu na zářící objekt na obloze.
Abby jen hleděla skrz stromy a nebyla schopná slova, "Myslím, že bychom měli rychle zjistit, jak se dostat zpátky domů."
Templ jen přikývl a opatrně se zapřel rukou za sebou, aby se mohl pořádně posadit.
"Věděl jsem, že jsme v Křídě, ale netušil jsem, že v až tak pozdní. Měli bychom si pospíšit."
Abby se nezdržovala odpovědí a rychle si nasadila na záda baťoh.
"Dokážeš slézt dolů, Connore?"
"Myslím, že to zvládnu," kývl, s bolestným syknutím se chytil větve nad sebou a postavil se. Opatrně položil zdravou nohu na větev pod sebou a za okamžik k ní připojil i druhou. Jeden bolestivý krůček za druhým slézal ze stromu, dokud nedosáhl pevné země pod sebou. Popošel kousek stranou, aby mohla slézt i Abby. Když byli oba na pevné zemi rozhlédli se.
"Tak… co teď?" otázala se Abby, i když věděla, že se jí odpovědi jen tak nedostane. A také že ne, Connor jen pokrčil rameny.
"Podíváme se k tomu místu, kde včera zmizela Helen."
"Dobře," přikývla a podepřela ho, aby se mu lépe šlo. Pomalým krokem se vydali k místu, kde se včera objevila anomálie. Dnes tam ovšem žádná nebyla.
"Kolik myslíš, že…máme času?" zeptala se Abby na otázku, která jí vrtala hlavou už od chvíle, kdy zahlédla zářící objekt na obloze.
"Dva dny nejdéle, řekl bych," zamumlal Connor a zahleděl se na asteroid. "Netuším, jak bychom se odtud mohli dostat… bez toho přístroje… nemáme šanci, pokud se neobjeví nějaká jiná anomálie."
"Na něco přijdeme, určitě," pronesla rozhodným hlasem, ale sama tomu, co řekla, nevěřila.
Okolní ticho najednou proklál hrozivý řev, při kterém tuhla krev v žilách. Oba dva ztuhli hrůzou.
"Co to bylo?" rozhlédla se kolem sebe Abby a nakonec se podívala na Connora, který měl zavřené oči. "Tak co?"
"T-Rex, nemohlo to být nic jiného… v téhle době nežilo nic tak velkého, co by mohlo vydávat tenhle zvuk. Je blízko."
Abby něco podobného čekala, ale do poslední chvíle doufala v něco jiného. Jemně propletla svoje prsty s Connorovými.
"Musíme se jít někam skovat, určitě tu bude dost míst," zamumlala a téměř se rozběhla směrem ke keřům nedaleko, přičemž jeho ruku stále nepouštěla. To byla chyba, Connor nečekal takový rychlý pohyb a po pár krocích se pod ním kotník znovu podlomil. Spadl na zem a Abby strhl s sebou. Svůj pád zbrzdila rukou o povalující se větev.
"Promiň, zapomněla jsem."
"Nic se nestalo," podle bolestné grimasy v jeho tváři však stěží přemáhal bolest pulzující v noze. Položil ruku na zem, aby se mohl lépe postavit, ale něco ho zastavilo. Pod rukou cítil, jak se chvěje zem. Trochu ruku posunul a narazil na něco chladného. Pootočil hlavu a podíval se, na co sáhl. Hleděl překvapeně na přístroj, kterým mohl přivolat anomálii - byl to ten, který včera Helen ztratila.
Mezi stromy už ovšem zahlédl něco obrovitého, blížícího se neuvěřitelným tempem k ním. Třesoucíma rukama zmáčkl pár tlačítek a pár metrů od nich se objevila zářící trhlina v čase.
"Connore, anomálie" vykřikla Abby, ani si totiž nevšimla, co našel na zemi. Okamžitě jí přikryl pusu prázdnou rukou.
"Psst, nehýbej se a mlč," šeptnul a sledoval blížícího se dravce, který během okamžiku došel až k nim. Nyní se nad nimi tyčil šest metrů vysoký predátor, který byl pánem své doby. Žádný masožravec nedosahoval jeho rozměrů. Z tlamy mu trčely dlouhé špičáky, ze kterých odkapávaly sliny. Naklonil hlavu na stranu a prohlížel si je.
Connorovi docházelo, že něco není v pořádku… ví o nich. Podíval se směrem k anomálii - nedokázal by se svou zlomeninou dost rychle zmizet, T-Rex by ho chytil ani ne v půlce cesty. Pak pomalu pootočil hlavou směrem k Abby. Třásla se vedle něj a pravý rukáv měla zalitý krví, zřejmě se zranila, když brzdila pád.
Obrovský dravec nad nimi zvedl hlavu a mohutně zařval, chystal se k útoku, ale nespěchal. Věděl, že mu neuniknou.
Prchlivého okamžiku predátorovy nepozornosti však využil Connor. Rychle vrazil Abby do ruky přístroj. "Doufám, že víš, jak ho použít," rychle se na ní podíval a rychlým a bolestivým pohybem se postavil na nohy, čímž zaujal dinosaurovu pozornost.
"Connore, co.." nechápavě na něj hleděla.
"Abby utíkej…" křikl na ní a tím upoutal pozornost, která se stočila při zvuku hlasu na Abby, zpět na sebe. Otočil se k němu zády a jak mu noha dovolovala se rozeběhl směrem od anomálie. Tyrannosaurus se podle očekávání okamžitě rozběhl za ním a během pár kroků ho dostihl.
To už Abby neviděla, věděla, že musí jít, i když jí to rvalo srdce. Rozeběhla se co nejrychleji k anomálii a prošla skrz. Ocitla se v kamenném kaňonu, kde se včera objevil i Danny. Bránu za sebou nezavřela - v duchu doufala, že se Connor dostane za ní, i když věděla, že to není možné.
Po tváři jí stékaly slané slzy a rozmývaly jí make-up. Rychlým krokem se vydala po poměrně rovné písčité cestě.
"Danny," zakřičela po pár stovkách metrů, "Danny!"
Žádná odezva, ale ona stále doufala, nemohla přece přijít i o něj. I když ztráta Connora pro ní znamenala něco nepopsatelného. Zoufale se posadila na nejbližší kámen a rozplakala se. Tolik mu toho chtěla říct a už nikdy nebude moct. Tolik se bála projevit city, tolik se bála něco zkazit a přijít tím o něj. Teď toho bude po zbytek života litovat. Měla to čekat, měla čekat, že se jí pokusí zachránit, měla ho zastavit.
Prudce praštila pěstí do skály, až si do krve sedřela klouby, "proč si to udělal? Proč?" zakřičela do prázdna. Nepřemýšlela nad tím, že by mohla přilákat dravce, nezáleželo jí na tom.
"Co se stalo?" prudce zvedla hlavu, stál před ní Danny Quinn. Rychle vstala a objala ho kolem krku, její slané slzy mu máčely kostkatou košili. Jednou rukou jí objal.
"Abby, co se stalo?"
"Cht-ěl mě zach-ránit, cht-ěl mi po-moct," vzlykala. Dannyho zalila vlna pochopení, mělo mu to dojít hned, jak nezahlédl Connora.
"To bude dobrý," lehce jí hladil po zádech.
"Nic nebude dobrý," odstrčila ho od sebe. "Connor tam umřel a ty řekneš, že to bude dobrý?" zoufalství se změnilo ve vztek.
"Abby, Abby…uklidni se, prosím," mluvil k ní konejšivým hlasem, než se uklidnila. Vtiskla mu do ruky přístroj, který přinesla.
"Můžeme domů," zamumlala a z očí se jí stále řinuly tiché slzy.
Danny si přístroj okamžitě vzal a během pár chvil se před nimi otevřela anomálie, která je měla dostat domů.
"Dej mi to," natáhla k přístroji ruku.
"Proč?"
"Prostě mi to dej," zvedla hlas, "musím se pro něj vrátit. Nemůžu ho tam nechat, on totiž určitě není mrtvý… není."
"Nepustím tě tam, nemůžeš se tam vrátit, Abby."
"Dej mi to," křikla vztekle a prudce chytla jeho ruku, ve které svíral přístroj. To Danny nečekal a vylétl mu z ruky, nikoliv však někam poblíž Abby. Dopadl na skalnatou zem, zablikal a zhasl.
"Néé," zakřičela Abby a bleskově ho sebrala. Po pár marných pokusech o zapnutí to vzdala a položila ho zpět na zem.
"Danny… musíme se pro něj vrátit… tamta anomálie nezmizela a tahle snad taky nezmizí. Budeme za chvíli zpátky a vrátíme se domů." Pokusila se smlouvat, už sama nevěděla, co dělat.
"Ne, nemůžeme, je to moc nebezpečné."
"Prosím," vzlykla a sedla si znovu na zem. Víc však už neříkala, jen plakala. Danny jí nakonec chytil pod paží a zvednul na nohy.
"Musíme jít."
Chvíli na něj hleděla a snažila se přes slzy zaostřit, nakonec jen kývla a nechala se odvést skrz anomálii.
Objevili se nedaleko místa, kde vstoupili do první anomálie. Brzy se na místo dostaly, ale kromě uzavřené anomálie zde nebylo nic. Sarah, Becker ani nikdo jiný. Vlastně to ani nečekali, nemohli na ně přece čekat od včerejška. Danny z kapsy vytáhl telefon a pokoušel se dovolat do CVA. Abby jen tiše seděla na zemi, objímala si kolena rukama a kývala se zepředu dozadu. Už neplakala, jen se dívala do prázdna a připadala si podivně prázdná. Nedokázala na nic myslet, do hlavy se jí dostávala pouze Connorova tvář. Promítali se jí i společné chvilky - chvilky, které spolu trávili v bytě, jeho vyznání v budoucnosti, kdy jí nechtěl nechat zemřít i za cenu, že spadnou oba. Už tenkrát měla pochopit, že on je její budoucnost, že je to člověk se kterým se nechce jen kamarádit, že to, co k němu cítila, byla opravdu láska. Viděla před sebou, jak si Connor hleděl tváří v tvář s Giganotosaurem a ona trnula strachy o něj. Jak ho obrovský Mer udeřil a shodil do vody. Vzpomínala, jak narazili s autem do stromu a on zůstal v bezvědomí v autě nebo když v křídě spadl ze stromu a nehýbal se.
Proti všem těmhle nebezpečím se zdál jejich jediný polibek tak malicherný a vzdálený. Přitom to bylo něco, co se jí navždy vrylo do paměti, nikdy nezapomene, jak se přitom cítila.
Ale teď je na všechno pozdě, vzpomínky jí neustále přetínají obrazy Tyrannosaura a prchajícího Connora.

"Stáhnu tě dolů, Connore. Prostě mě nech." "Ne! Nenechám tě. Už jednou jsem tě ztratil, Abby. Znovu tě neztratím. No tak! Zvládneme to!" "Je to marné, oba zemřeme. Prostě mě pusť. Pusť mě!" "Nemůžu!" "Prosím." "Miluju tě. Já tě ne… nenechám tě tady. Ne!"

On jí tenkrát neopustil ani za cenu vlastního života a co teď udělala ona? Nechala ho tam, na pospas obrovským zubům a… ne, už nedokázala přemýšlet. Měla v hlavě jen tmu, ani nevnímala, když jí někdo zvedl na nohy. Mechanicky šla, aniž by věděla kam. Nevěděla, jak dlouho šli ani jestli jeli autem. První co dokázala vnímat bylo Rexovo cvrkání do jejího ucha.
"Rexi?" zamumlala a pohladila ještěrku sedící na jejím rameni. Přitulil se k ní a dodával jí tak alespoň trochu útěchy, kterou teď potřebovala víc, než cokoliv jiného. Brzy se propadla do neklidného spánku.
Probudili jí jemné doteky na tváři a šeptající hlas, "Abby."
Otevřela oči a jemně zamrkala, snažila se zaostřit. Koukala do hnědých očí, jako ve snu se dotkla tmavých vlasů, "Connore?" šeptla a on se jen usmál. Opřela se o loket a posadila se, bez váhání přitiskla svoje rty k jeho a znovu cítila ten nepopsatelný pocit, který jí naplňoval. Najednou zaslechla příšerný řev, stejný jako ten v lese, řev T-Rexe.
S trhnutím se probudila a zmateně se rozhlížela, "Connore?" posadila se na posteli a hlas se jí lámal zoufalstvím, "Connore?" vyhrkla znovu.
"Abby?" Prudce se otočila a zahleděla se na osobu, co promluvila - tmavé oči, tmavé vlasy, ale nebyl to ten, kterého čekala, "Beckere?" zamumlala.
"Něco se ti zdálo, spi dál, potřebuješ to," podíval se na ní. Byla tu s ním i Sarah a Danny. Všichni tu byli s ní, aby jí to pomohli překonat. Pocítila nával vděčnosti a trochu se uklidnila.
"Byl to…jen sen," pípla a opřela se zády o opěradlo gauče na kterém usnula. Nemohla to pochopit, bylo to tak skutečné.
"Bude to chvíli trvat Abby, ale brzy to bude dobré," Sarah si sedla vedle ní a pohladila jí po vlasech. Abby si o ní opřela hlavu a potichu zašeptala "bolí to, tolik to bolí."
"Já vím, já vím… přejde to."
Becker i Danny mezitím odešli, zřejmě uznali, že Abby u sebe potřebuje dívku.
"Sarah, já… chovala jsem se k němu vždycky tak… odmítavě. Nikdy sem mu neřekla…" zlomil se jí hlas.
"Věděl to, Abby, my všichni. Nedívala ses na něj jako na nikoho z nás, on to musel poznat."
"Myslíš? Nechtěla bych, aby si… myslel, že… nemám zájem. Já ho měla… mám," vzlykla, "byl to nejdůležitější člověk v mým životě. Ten byt je bez něho tak… prázdný."
"Myslím, že by se k tobě měl na chvíli někdo z nás nastěhovat, uleví ti to."
"Ne, zvládnu to, chci být sama… všechno si… srovnat v hlavě."
"Dobře, mám tě tu nechat?"
"Prosím," kývla Abby a znovu zavřela oči. Nechtěla ale usnout, bála se probuzení. Přeci jen se propadla do neklidných snů, plných vzpomínek a zoufalství, ze kterých jí každou chvíli probouzela domnělá Connorova přítomnost.
Když se druhý den ráno vzbudila, začínala se vzdávat naděje úplně. Někdy v tuto dobu dopadá do oceánu ve světě, kde zmizel Connor, obrovský asteroid, který má vyhubit třetinu veškerých živočichů. Zavřela oči a pokusila se zahnat představu světelného kotouče.
Zvedla se z postele a došla do kuchyně udělat si kafe. Už nebyla schopná plakat, jen mechanicky chodila po bytě a koukala do prázdna.
Právě když seděla na pohovce, pila kafe a hladila Rexe se jí rozdrnčel mobil.
"Prosím?" zamumlala.
"Ahoj, tady Danny, já jen, že máme další anomálii, ale pokud nechceš, nemusíš chodit."
"Půjdu ráda, za chvíli jsem tam, kde se objevila?"
"Poblíž starejch skladů, sejdeme se před nimi, anomálie totiž zase zmizela, ale nemáme jistotu, že nic neprošlo skrz."
"Hned tam budu," položila mobil a strčila ho do kapsy, natáhla na sebe jiné triko a za pas strčila pistoli. Vyšla z bytu, nasedla do auta a brzy dojela do skladů, vystoupila a došla ke zbytku týmu.
"Připravená?" podíval se na ní Danny a povzbudivě se usmál.
"Připravenost je moje druhé jméno," pokusila se o vtip, ale z jejích úst zněl dost nevesele, vešli do skladů, v čele s Beckerem. Každý s pistolí namířenou před sebe a nejistotou, co na ně může odkudkoliv vyskočit.
Nedaleko od nich se však ozývaly zvláštní vysoké tóny, které se ještě rozléhaly po skladišti.
"Co to je?" šeptnul Becker.
"Nevím, Connor by věděl," zašeptala Abby a hrudník jí sevřelo bodnutí, naštěstí jí na to nikdo nic neodpověděl.
"Půjdu tudy," ukázala na jednu cestu mezi železnými boxy, "Danny rovně a Becker doprava."
Sama se rozešla tou nejužší z cest a pistoli měla připravenou v ruce, najednou postřehla záblesk. Opatrně se k němu rozešla a zpozorněla - anomálie se opět otevřela. Popošla k ní a najednou jí z jedné strany upoutal hluk - sesypalo se několik kovových boxů, do kterých zřejmě něco narazilo.
Prudce se otočila a namířila tam. Vtom ale ucítila prudkou ránu do hlavy, zatmělo se jí před očima a šáhla si na hlavu, ze které se jí spustila krev. Jeden z kovových plátů se přitažlivostí anomálie uvolnil a trefil jí do hlavy. Před očima jí tančily hvězdičky a zatmívalo se jí před očima. Poslední co zahlédla byl přicházející dinosaurus přivábený pachem krve. Nedala by za to ruku do ohně, ale zdálo se jí jako by na poslední chvíli změnil směr jinam. Víc toho nezahlédla, protože jí tma pohltila a ona se sesunula na zem.

Asi za půl hodiny trochu přišla k vědomí, ale oči dokázala pootevřít jen na malou škvírku, takže viděla rozmazaně. Někdo nad ní klečel a starostlivě si jí prohlížel - i na něm byla spousta krve.
"Connore?" zamumlala s nadějí, i když tomu už nevěřila - vídala ho ve snech tolikrát, že už ztrácela naději. Znovu upadla do bezvědomí, ze kterého se probudila až v nemocnici.
Ještě nebyla schopná otevřít oči, ale sáhla si na hlavu, kterou měla na čele obvázanou, pomalu pootevřela oči a rozhlédla se. Všude viděla bílé stěny a slyšela pípat přístroje. Pokusila se posadit, ale zamotala se jí hlava, tak jí zase položila.
Cítila na své ruce cizí dotek, s nadějí otočila hlavu na tu stranu a pak jen vzdychla - nebyl to ten koho očekávala, vedle ní seděl Danny a starostlivě si jí prohlížel.
"Co se stalo? Myslím, proč mě nenapadl?" zamumlala slabě.
"Promiň, Abby… byli jsme daleko, když jsme uslyšeli ty rány."
"Proč se omlouváš? Žiju ne? Tak jste to museli stihnout."
Danny zavrtěl hlavou.
"Kdo pak teda?..." nechápavě zavrtěla hlavou a pohled jí padl ke dveřím. První si všimla ruky, která se opírala o futra - byla na ní černá rukavice ustřižená tak, aby nezakrývala celé prsty. Honem přelétla pohledem přes červenou mikinu a koženou bundu na obličej.
"Connore," prudce vyjekla a nehledě na to, jak se jí zatmělo před očima, se posadila.
Jen se na ní usmál a přešel k posteli. Vypadal dost zuboženě - spousta krvavých šrámů přes obličej a ruce, navíc měl na noze dlahu.
"Jak? Kdy?" překotně koktala a sledovala Connorovi tmavé oči, které svítily štěstím, když se posadil vedle ní na postel.
První seděl jen mlčky a chytil jí za jednu ruku, propletl jim prsty a sledoval její reakci, usmála se.
"Když jsem už myslel, že tomu Tyrannosaurovi neuteču strhl mě z cesty jeden z těch raptorů, co přežil," vyhrnul si mikinu - přes břicho měl obvaz, přes který ještě stále prosakovala krev.
"Ještě se to nezahojilo, hnisalo mi to, tak mi to doktoři museli vyčistit a zašít, pak jsem se moc hnul a asi mi popraskaly stehy, pak tam zajdu."
Abby otevřela pusu, ale něco namítla, ale Connor rychle pokračoval, aby jí umlčel.
"Toho napadl ten T-Rex, protože se nechtěl vzdát kořisti. Tak jsem se dostal nějakým záhadným způsobem na strom, jenže jsem tam zůstal skoro půl dne, protože raptoři se tam stále motali. Ta anomálie se naštěstí nezavřela ,tak jsem s ní prošel, ale vy už jste tam nebyli. Ta druhá, kterou jste prošli zpátky už byla ale pryč, takže jsem nevěděl, co dělat. Našel jsem na zemi ten přístroj, ale byl dost rozbitý. Měl jsem ještě ten druhý rozbitý v kapse, tak jsem se je asi den snažil opravit - nakonec jsem musel použít součástky z mobilu. No ale otevřel jsem anomálii, jen sem se trochu netrefil a objevil se někde asi před 95 miliony lety. No a tam sem potkal toho drobka a omylem ho přived s sebou zpátky. A to už jste tam byli vy a ten Spinosaurus tě chtěl sežrat, tak jsem ho odlákal a pak ho Becker s Dannym zastřelili."
Abby na něj koukala s pootevřenou pusou, "tolik jsem se bála, Connore. Tolik, myslela jsem, že už tě neuvidím," vzlykla a objala ho kolem krku.
"Taky jsem se bál," zamumlal a přitiskl si jí k sobě, "víš.. já…chtěl jsem…jen…no…ti říct" nenechala ho mluvit dál a políbila ho, "já tebe taky, Connore."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama